Jak si žijeme

Jak si žijeme
s koronavirem (snaha o humorný popis pracovního dne)

Tak předně. Musíme si vyjasnit,
že tu otravnou nemoc, které se všichni bojíme, nemá nikdo z dětí ani
dospělých. Fakt. Dětem jsme udělali supr-extra-názornou přednášku, abychom jim
důrazně připomněli nutnost správného vykonávání hygienických úkonů a tak;
podařilo se nám je parádně vyděsit, ale splnilo to účel! Ruce si myjeme
důkladně a počítáme u toho aspoň do 20, ti starší gramotní až do 30!

Všední dny probíhají všechny
podle stejného modelu - vychovatel přijde v 8 ráno, po snídani do oběda se
děti buď samostatně nebo s jeho pomocí učí. Pochopitelně čím starší děti,
tím jsou samostatnější (a také zpupnější a k učivu odmítavější).
Z toho tedy plyne, že čím mladší děti.. Ve dvou výchovných skupinách máme
děti mladšího školního věku v kombinaci s malíčky školkovými. To vám
je teprve fičák. Jedna z tet či strejda si na dopoledne vezme všechny
školkové trpaslíky a věnuje se výhradně jim, protože skloubit se to prostě
nedá, a druhá teta či strejda si kolem stolu posadí zbývajících 8 dětí
z obou skupin. Každé z jiné třídy, z celkem čtyř škol, ve škále 2.
třída (úplně jiné, a pro nás, většinou "množináře", nepochopitelné genetické
vzdělávání) přes běžnou základní školu až po školu speciální. Vychovatel si
v tu chvíli masíruje lýtka, protože začíná turistický pochod okolo stolu o
osmi opakujících se stanovištích. Každému z dětí napovědět, pomoci
spočítat, vysvětlit, vyhledat, zkontrolovat, nadiktovat, pomoci vymyslet,
předkreslit, nalistovat, opravit, schválit, podepsat..a to celé mnohokrát u
každého úkolu, kterých máme na den několik z více předmětů. Každá škola
zadává úkoly jiným způsobem; někdo mailem, někdo výhradně přes informační
systém školy; někdo si troufá dát dětem výpisky z článků, jiný posílá
křížovky a pracovní listy, které děti doplňují. Něco píšeme do sešitů, něco do pracovních
sešitů, něco do náhradních sešitů, a něco se doplňuje přímo v počítači (což
při našem občas padajícím internetu je docela dobrodružství), a všichni učitelé
by od nás pochopitelně rádi zpětnou vazbu. No, řeknu vám, děláme, co zvládneme
my i děti.. Turistickým pochodem, naklonění nad stolem, strávíme čas až do
oběda. Po něm si jdou prťátka odpočinout a ostatní, kdo mají pro ten den
hotovo, vlastně taky. Nezřídka se ale stane, že musíme s někým něco
individuálně dodělat, to se prostě nedá nic dělat.

Po poledním klidu a svačině hurá
ven. Povím vám, ty roušky, to je s našimi prťátky vážně legrace. Při
odchodu z budovy mají roušku vzorně na nose a pusině úplně všichni. Fakt.
Ale po prvních pěti minutách se vychovatel z turisty mění ve sprintera, protože
neustále honí někoho z trpaslíků, aby mu dal kapesník, protože rouška
rychle vlhne nejen od dýchání (rýma a ponorková nemoc jsou momentálně naše dvě
nejvěrnější kamarádky), zastrkává podolky a hlavně!! hlavně!! rovná roušky.
Kluci si je rádi dávají pod bradu, stejně jako doktoři v televizi, a
děvčátka si z nich moc rády dělají supr-extra-mrtě-krutě-báječnou čelenku do
vlásků. No, mají fantazii, to je prima, ale pro vychovatele to znamená mít
v jedné kapse tři balíčky kapesníků a ve druhé náhradní roušky..takže když
už jsou všechny dost navlhlé, jdeme domů. Tam je všechny pěkně zalijeme vroucí
vodou z konvice a řádně vypereme.. roušky, ne děti! Ty se hned po večeři
postupně koupou a usadí se k televizi, aby se podívaly, co nového dělá
Prasátko Pepa či Scooby-Doo. Starší děti samozřejmě sledují něco úžasnějšího,
nebo v počítačové hře zabíjejí zelené panáčky, aby zachránili svět. Spát
chodíme se slepicemi, školkové děti v 8 a školní podle věku do 22. No, a
my vychovatelé jedeme ve 20 hodin domů, abychom byli ráno zase čerství, a mohli
se věnovat buď dětem tady, nebo své rodině.

Tak takhle vypadá náš současný
den. Zdraví je ta nejpřednější komodita, kterou byla většina z nás do života
vybavena, a všichni chápeme, že je třeba si ho chránit. Věřte, že i my děláme
maximum, s nasazením vlastního zdraví psychického.